Archiv Ferdinanda Bučiny:
Ferdinand Bučina
Ferdinand Bučina se narodil 26. října 1909 do pražské měšťanské rodiny. Již v útlém věku jedenácti let ho otec zapsal do tehdy začínajícího skautského hnutí a Ferdinand se tak stal členem 21. chlapeckého oddílu. Díky skautingu přilnul k přírodě a láska k ní jej provázela po celý život. Na skautském srazu poznal i svou budoucí ženu, výtvarně nadanou Vlastu Sichrovskou, která mu byla nejen manželkou, ale i partnerkou v jeho práci. S fotografováním započal již ve dvacátých letech dvacátého století, kdy se na jeho prvotinách objevují skautská tábořiště a krajina v okolí Prahy. Již tehdy si začal vést pečlivě deníky, do kterých si kreslil a vlepoval fotografie. Deníky si vedl po celý zbytek života a díky nim se dnes dozvídáme více o jeho cestách i o jeho fotografických zkušenostech. Po studiu na gymnáziu nastoupil na přání rodiny na práva, kde však vydržel jen dva semestry. Ve třicátých letech vypomáhal nějakou dobu v otcově obchodě se smíšeným zbožím, který provozoval ve Smíchovské tržnici. Nakonec se vydal svou vlastní cestou – cestou filmového reportéra a fotografa.
Bučinovi, který spolupracoval jako zpravodaj s pražskou redakcí časopisu Ahoj, se v roce 1936 naskytla možnost odjet na dvouměsíční cestu po Podkarpatské Rusi, tehdy integrální součásti Československa. Cílem bylo zdokumentovat krásy tohoto odlehlého a Bohem zapomenutého kraje tak, aby mohly být zpřístupněny širší veřejnosti. Ve stejném roce se Ferdinand oženil s Vlastou Sichrovskou a vzal ji na tuto cestu jako svou asistentku. Zde napsal a vlastními fotografiemi doprovodil první reportáže jako například Vory jedou či Na poloninách, které přímo z terénu zasílal do redakce. Po návratu domů uspořádal ve výloze obchodu Foto-kino, který v Praze provozoval Karel Pop, zástupce francouzské firmy Pathé, vyrábějící devítimilimetrové kinematografické filmy, svou první výstavu fotografií nazvanou Z Bučinovy cesty Podkarpatskou Rusí.
Tato cesta a materiál, který na ní pořídil, odstartovaly jeho profesionální kariéru fotoreportéra a kameramana. V roce 1937 si Bučina založil reklamní a propagační kancelář. Za války sehnal na dobu čtyř let (1940–1944) práci u známé fotografické firmy Illek a Paul, kde pracoval jako laborant. Díky praxi v této firmě získal v roce 1942 výuční list v řemeslu fotografickém a stal se tak profesionálem v oboru fotografie. Tou dobou již spolupracoval se zvukovým filmovým týdeníkem Aktualita, pro nějž natočil řadu filmových reportáží. Po válce pracoval u Československého zpravodajského filmu, později také u Propagačního filmu a v Krátkém filmu. Pro Československý filmový týdeník natočil v padesátých letech řadu reportáží. Ferdinand Bučina psal k některým svým dokumentárním filmům scénáře, sám je režíroval a byl i jejich kameramanem.
Přesto, že Bučina začal svojí profesionální dráhu jako fotoreportér a kameraman, postupem času se stále víc profiloval jako fotograf. Jeho první fotografická monografie vznikla v důsledku jeho setkání s Horňáckem, se kterým se seznámil poprvé v roce 1937, když dokumentovat pouť ke Svatému Antonínku nad obcí Blatnicí. Do Javorníka, který mu na léta učaroval, zavítal poprvé v roce 1939, při natáčení Jízdy králů v nedalekém Vlčnově. Našel zde srdečné a pracovité lidi, kteří žili tradičním způsobem života, chodili v krojích a od obyvatel většiny okolních vesnic je odlišovala jejich evangelická víra. Bučina zde v prvních letech druhé světové války nafotil epos Lidé z Javorníka, který je oslavou prostého člověka a jeho života. Kniha vyšla v roce 1941 a měla velký úspěch. Nejednalo se o sérii reportážních fotografií, jak by se možná dalo očekávat, ale o důkladně komponované snímky v duchu díla Karola Plicky, který svým obrazově bohatým filmem Zem spieva, Bučinu inspiroval. V následujícím roce 1942 Bučina připravil do tisku svou druhou knihu o Javorníku s názvem Zrání. Vzpomínka na Javorník, ta však, stejně jako komorní kniha Horňácké tváře, na kterou sbíral materiál mezi lety 1943–1944, zůstala pouze v maketě.
Celoživotním zájmem a nedílnou součástí Bučinova života byla příroda, její pozorování a fotografování. Přírodu, jak ji viděl z blízka, zprostředkoval čtenářům v několika následujících publikacích, které vyšly po druhé světové válce. Byla to přírůčka Amatér mezi rostlinami a zvířaty 1948 a v roce 1953 kniha Co děti viděly na louce. V této publikaci se uplatnily jeho po léta pečlivě střádané práce z oblasti makrofotografie. O několik let později vyšla jeho další kniha obdobného zaměření – Plátěná osada (1956). Její téma je odkazem k dětství a šťastným rokům junáctví. Jde o obsáhlou reportáž z chlapeckého stanového tábora, několika týdenního života ve volné přírodě. Sice už v dobách, kdy byl Skauting komunisty pohřben a organizace jako Pionýr a Československý svaz mládeže se snažily zabydlet v jeho pozicích, ale na snímcích v Plátěné osadě nikdo rudé šátky nenosí.
Další knihou, kterou Ferdinand Bučina připravil k vytištění jen jako maketu, má prostý název Letní den. Je oslavou krás České země. Obsahuje převážně fotografie Českého ráje a jeho půvabné krajiny se starobylými hrady a zámky, se vzedmutými kumuly oblak, doplněné citlivě vybranými pasážemi z děl českých básníků – Karla Hynka Máchy, Antonína Sovy, Fráni Šrámka, Jaroslava Seiferta a dalších. Tento soubor šesti desítek fotografií vznikl roku 1955.
Stejně jako příroda byla pro Bučinu rodná Praha celoživotním nevyčerpatelným tématem. Často vycházel z domu jen tak s aparátem přes rameno, aby snímal všední život ve městě, které bylo pro jeho fotoaparát vždy vhodnou kulisou. Kromě atraktivních záběrů Starého města a Malé Strany zachycoval dění kolem řeky. Nejen umělecky, ale i historicky cenné jsou jeho snímky Podskalí a práce vorařů na Vltavě. V zimních měsících zdokumentoval práci ledařů a bruslení Pražanů na zamrzlé řece. V roce 1942 dokonce natočil spolu se scénáristou Petrem Karáskem film s názvem Poslední dny Svatojánských proudů, který zachytil tento úsek Vltavy před zaplavením Štěchovickou přehradou.
Bučinův zájem o kulturní památky a architekturu vyústil v několika dalších obrazových monografiích. Pozoruhodným dílem, vystihujícím dokonale atmosféru staré Prahy, je Bučinovo Prager Notturno (Pražské nokturno) z roku 1957, vydané nakladatelstvím Artia v němčině. Bučina v něm zachytil potemnělé ulice s rozsvíceným pouličním osvětlením, poetická zákoutí města po západu slunce, uprostřed noci či nad ránem. V mistrných nočních fotografiích ve světle lamp je nezřídka použita dvojexpozice.
Jedna z nepublikovaných sérií fotografií, které Bučina zamýšlel vydat jako leporelo, má název Praha nevšední. Jde o kvalitní soubor pražských motivů, poutavý průvodce po hlavním městě, v němž nalezneme pohledy na Hrad, Vltavu, Malou Stranu, Nový Svět a jiné části města. Pěkné jsou fotografie starých střech v protisvětle, nebo neobvyklý pohled z Týnského chrámu do spleti uliček s vývěsními štíty. Leporelo pamětihodností mělo být zřejmě určeno k prodeji návštěvníkům Prahy jako suvenýr z cesty.
V roce 1958 vydalo nakladatelství Artia v angličtině Bučinovu knihu A book of Madonas, obsahující ucelený soubor snímků jihočeských gotických madon krásného slohu, určený k prezentaci tohoto výjimečného kulturního dědictví v zahraničí. Jednotlivé plastiky jsou zobrazeny v prostředí středověkých chrámových interiérů.
Poslední vydanou publikací Ferdinanda Bučiny je kniha Město středověkého kouzla, kterou vydalo nakladatelelství Artia v angličtině a němčině pod názvy The Magic of a Mediaeval Town a Ein steinerner Traum des Mittelalters. Tato obrazová monografie odkrývá tvář historického Českého Krumlova, je v ní vše podstatné, co k tomuto kouzelnému městu patří. Mimořádně zdařilé jsou fotografie středověkem dýchajících domků u Vltavy, uliček a míst dosud nezasažených bujícím turistickým ruchem nebo pohledů z věže zámku na shluky starých střech. Ve snímcích města ve večerním světle využil předchozích zkušeností s dvojexpozicí a vytvořil pozoruhodné záběry.
Přesto, že většina Bučinovy fotografické tvorby sestává z černobílých fotografií, experimentoval i s barevnou fotografií, respektive s autochromy, na které poprvé fotografoval v roce 1936. Až do svých šedesáti let se nevěnoval barevné fotografii často, využíval ji především při fotografování přírody, kde pro něj byla barva pomocníkem. Obzvláště v makro-detailech ze života rostlin a hmyzu mu barva umožnila dosáhnout maximální obrazové věrohodnosti. Barevné snímky též uplatnil při komerčních zakázkách pohlednic, které měly často tematiku vánoc, velikonoc, či jiných blahopřání. V pokročilém věku přestal pracovat ve fotokomoře, a protože nebyl s jiným než vlastním zpracováním černobílé fotografie spokojen, fotografoval již pouze na diapozitivní barevný materiál. Na sklonku života trávil většinu času se svou ženou na chalupě v Českém ráji, kde fotografoval již jen pro potěchu ducha. V roce 1994 si přivodil ve svém pražském bytě pádem zlomeninu, a ve stejném roce v důsledku hospitalizace v nemocnici zemřel ve věku 85 let.