Archiv Ferdinanda Bučiny:
V zemi polonin. Fotoreportáž

V zemi polonin (fotoreportérova první cesta na Podkarpatskou Rus, 1936)

Daleko na východ leží podivná země... Hory a lesy, řeky a oblaka jsou v ní domovem, píše Bučina ve své dvacetistránkové reportáži V zemi polonin.

V roce 1936 se Ferdinand Bučina vydal jako zpravodaj pražské redakce časopisu Ahoj na Podkarpatskou Rus, aby zde zdokumentoval krásy tohoto odlehlého a bohem zapomenutého koutu někdejšího Československa. Podkarpatská Rus tehdy byla oblíbeným cílem i mnohých československých intelektuálů a fotografů. Do relativně nově nabytého území vláda investovala nemalé peníze na rozvoj infrastruktury a Čechoslováci byli Rusíny příjímáni po dlouhých stoletích maďarské nadvlády pozitivně. Civilizací nezasažená a chudá Podkarpatská Rus Bučinu lákala svými neosídlenými náhorními planinami (poloninami) plnými orchidejí a stády pasoucích se divokých koní. 

Bučina vzal na tuto dvouměsíční cestu jako asistentku svou ženu Vlastu Bučinovou rozenou Sichrovskou, se kterou se před odjezdem čerstvě oženil. Pracovní cesta se tak stala zároveň cestou svatební. Bučina v terénu vyvolával filmy a psal reportáže, které zasílal do pražské redakce, některé z nich stihly vyjít tiskem ještě za jeho pobytu na Podkarpatské Rusi, a tak se mohl těšit z výsledků své práce přímo na místě.

Pastevec koní troubí na trombitu.

První hlavní zastávkou na Podkarpatské Rusi byl pro novomanžele Užhorod. Bučina v zápiscích popisuje novou vládní čtvrť Velké Galago, zážitky z tržnice, obchod i chudinu a žebráky. Fotí u staré hebrejské školy a na druhé straně řeky Uh navštěvuje školu "cikánskou", mimo jiné se setkává i s užhorodským starostou, bývalým legionářem.

Trh v Užhorodu

Z Užhorodu míří Bučinovi na sever do údolí řeky Uhu, do míst kde za první světové války probíhaly kruté boje, navštíví také Verchovinu, kraj který Bučina popisuje jako jeden z nejchudších v Podkarpatské Rusi. Další cesta vede na nejhezčí poloninu Rovnou (Runa). 

Ferdinand Bučina před rusínskou chalupou na Zakarpatské vrchovině

Pokračují zpět na jih k Dubriničům, pak na východ přes krásné lázně Lumšury. Novomanželé jsou uchváceni stády nespoutaných koní a vyprávěním pastevců. Vracejí se do Užhorodu, odtud míří na jih k rumunským hranicím do Slatinských dolů. U Tisy obdivují stáda buvolů. Pokračují na východ do Rachova, směrem k nejvyšší hoře Hoverle přes další dvoutisícový vrchol - mytickou horu rusínů - Pop Ivan. Před cestou na vrchol najmou průvodce Nikolaje Dumena s huculským koníkem.

Ferdinand Bučina se svou ženou a průvodcem Nikolajem Dumenem

Vystupují i na Černou Horu, většinu času zahalenou v oblacích. V horách nacházejí pěnišníky, vzácné květy hořce žlutého, statisíce květů arniky či orchidejovitých pětiprstek. V kolibě spí na matraci z voňavých smrkových větviček a dávají si kakao. Míjejí pikety (domky rumunské pohraniční stráže) a blíže k vrcholu nacházejí další květy - horské jestřábníky, zvonek alpský a dřípatku alpskou. 

Havárie při plavení vorů na Černé Tise

Další zastávka pod horou patří umělému horskému jezeru Hoverla, kde čekají na napouštění nádrže určené k plavení vorů dolů po řece z hor a jsou svědky nehody vorů. Navštěvují Jasiňu, největší huculskou vesnici. Bučina je svědkem nedělní mše i nedaleko probíhající svatby. Z Jasiňi míří na další horu, Čornou Klévu, která je poseta zákopy, španělskými jezdci a mnoha dalšími pozůstatky z první světové války. Putují dál turbatským pralesem do Brustur až do Usť-čorny (Königsfeldu), ryze německé vesnice, kterou hned následuje další úhledná obec, opět Německá Mokrá.

Zbytky španělských jezdců na Čorné Klévě z první světové války

Blíží se návrat 72 dní trvající cesty a manželé Bučinovi s huculským koníkem a průvodcem Nikolajem Dumenem schází z hor. Míjejí nádherné rusínské kříže podél cest, podivují se zanedbanosti místních hrobů na neupravených hřbitovech a překvapují je fyzicky pracující Židé. Kochají se posledními výhledy z poloniny nad řekou Boržava a scházejí do města Mukačevo. 

S koníčkem na poloninách

"Naposledy jsme se dívali na huculské koně pasoucí se ve stech kusů roztroušeně před námi, bezstarostně a klidně jako pravé děti volnosti a širých dálek. Slunce pomalu sunulo se k západu za Poloninu Rovnou, do jejíž blízkosti jsme tu opět přišli. Scházeli jsme po severním úbočí Velkého Flaje a na naší cestě - poslední to cestě z horských výšek, do nížin a údolí provázela nás smutná melodie pastýřské trombity. Na jih od Volovos uhání vlak údolím Voči a potom Lastorice k poslední stanici naší cesty Podkarpatskou Rusí - Mukačevu. To co zbývalo sesmutnělým poutníkům v tomto městě patří už mezi příliš všední dojmy." Těmito slovy končí Bučinův strojopis V Zemi polonin z roku 1936.

Jan Freiberg

Čtěte také:

  • Bučina, Ferdinand. V zemi polonin, rukopis, 1936
  • Bučina, Ferdinand. Deníky z cest po Podkarpatské Rusi 1, rukopis, 1936
  • Bučina, Ferdinand. Deníky z cest po Podkarpatské Rusi 2, rukopis, 1936

  • Rasl, T. – Vytejčková, K. (eds.): Ferdinand Bučina (1909–1994). Spolek Ferdinanda Bučiny, Praha 2020.