Archiv Ferdinanda Bučiny:
Zrání. Etnografický exkurz
Maketu knihy Zrání. Vzpomínka na Javorník, která měla navázat na úspěšnou publikaci Lidé z Javorníka, autor opět doprovodil autorskými texty. Připravil ji k vydání již v roce 1942, ale nebyla dosud publikována.
Spolek Ferdinanda Bučiny, který si klade za cíl zpřístupnit širší veřejnosti Bučinův odkaz, spolupracuje mimo jiné s etnografem Phdr. Vítem Trachtulcem, který opatřil komentáři několik vybraných ukázek z makety této knihy.
Naklepávání kosy. Před odchodem na kosení trávy si každý muž doma naklepal na dřevěném špalku za použití klepače a malé kovadlinky (babky) kosu. Klepač a babku nosili na louky muži s sebou, protože ostří kosy bylo třeba pravidelně udržovat a po jejím otupení znovu naklepat. U pasu měli muži kŕžek (krbík) z volského rohu, později plechový. V něm nosili kamenné brousky (kaménky), které si buď vyrobili sami z dostupných přírodních materiálů nebo přinesli z jarmarků. Snažili se vybírat takové, které dobře brousily a málo opotřebovávaly kosu. Od třicátých let se začaly rozšiřovat i brousky karborundové.
Práce a odpočinek na lukách. Muži chodili na senoseč tak, aby mohli práci zahájit dokud byla rosa. Často odcházeli zvečera a za večerní rosy pracovali tak dlouho, dokud viděli na práci. Když sekli brzy ráno, začínali s rozedněním, dokud noční rosa neoschla. Na louky nosili muži i jídlo, například slaninu a chléb a trochu pálenky. Někdy večer posekali trávu na loukách a brzy ráno sekli obilí na polích. Krátký odpočinek ve stínu stromu sloužil k občerstvení, vykouření cigarety, chvilkovému ochlazení v úkrytu před sluncem. Louky se kosily před žněmi nebo současně.
Kosení luk nad Javorníkem. Muži sekli vždy v řadách. Snažili se udržet stejný rytmus práce, často za pomoci zpěvu koseckých písní. Bylo to výhodné nejen kvůli udržení pracovního tempa, ale i z důvodů bezpečnosti jednotlivých mužů na svahu. Ve stejnou dobu potom mohli odpočívat, brousit kosy nebo se občerstvovat jídlem a pitím.
Společné jídlo na lukách. Práce byla velmi namáhavá, proto přišla vhod chvíle kdy se muži mohli přímo na lukách společně najíst a napít z donesených zásob.
Roztřepávání sena. Ženy přivážely snídani a pomáhaly pokosy roztrepat dřevěnými hráběmi a trozubými dřevěnými vidlemi. Kosci stejnou práci dělali kosiskem obráceným kosou vzhůru. Železné nářadí při sklizni a uskladňování sena nebylo používáno. Po zaschnutí se seno opět obrátilo, mezi obracením bylo možné si odpočinout. Dokonale usušené seno se skládalo do kop, ukládalo do roubených seníků postavených přímo na loukách nebo nakládalo na vůz k odvozu.
Nakládání sena na žebřiňáky. Usušené seno nakládali muži i ženy společnými silami k odvozu na vozy (žebriňáky). Nejvhodnějším nářadím byly dřevěné vidle. Když byl náklad na žebriňáku naložen a fůra byla dostatečně vysoká, položili nakládající na její vrchol podélně dlouhou silnější dřevěnou tyč, připevněnou na obou koncích k žebřinám ve spodní části vozu pomocí řetězu a provazu. Tyči se říkalo paúz. Její pevné stažení se provádělo pomocí rumpálu (válce), na který se navíjel řetěz. Dobré naložení fůry a její pořádné stažení bylo důležité pro zdárný odvoz sena nebo obilí kopcovitým terénem k uskladnění. Fůra se neměla rozsypat ani při případném převrácení vozu. Na převážení hnoje a dalších nákladů byly používány hnojňáky s bočnicemi. Vozy většinou tahal hovězí dobytek.
Skladování sena. Seno se uskladňovalo před odvozem do kopek (návidłá). Pokosené seno, které nebylo možné odvézt ze vzdálenějších luk k uskladnění bylo navršeno do vysokých kop kolem koparu, což byla několikametrová dřevěná tyč vztyčená ve středu plánované kopy. Ve spodní části byla vytvořena dřevěná konstrukce zabraňující zvlhnutí sena od země. Kolem tyče se seno pečlivě kladlo do požadované výšky tak, aby kopa byla odolná proti větru a dešti. Seno z ní odváželi hospodáři v zimě na saních buď do zahrad u domu kde se opět skládalo do kop nebo do seníků. Když nebyl sníh tak na kárách.
Kosa na obilí. Kosa na obilí vznikla úpravou travní kosy, ke které byla přidána dřevěná hrabice nebo oblouk. K rozšíření sklizně obilí pomocí kosy došlo postupně až ve dvacátých letech minulého století. Do té doby se obilí výhradně žalo pomocí srpů (kosáků) a zejména u menších hospodářů se kosy prosazovaly velmi pomalu. Kosa umožňovala pokosit výrazně větší plochy, k rozšíření přispěly i dobré zkušenosti ze sečení u velkých sedláků a na velickém statku. Srpem se dožínalo polehlé obilí. Práce kosců byla kolektivní, podobně jako při kosení luk. Za jednotlivými kosci šly ženy, které pomocí srpu odebíraly hrstě obilí a kladly je na strniště. Proschlé obilí se na poli svazovalo pomocí slaměných povřísel do snopů. Do snopu byly tři hrstě, povřísla se utahovala pomocí dřevěného kolíku – knutlu. Kosení v případě nutnosti ovládaly i ženy.
Práce se srpem. Srp byl nářadím po dlouhá léta používaným ke sklizni obilí. Srpem se žne, kosou se kosí. Ženy shrnovaly pomocí srpů usušené obilí do snopů.
Slaměnými povřísly se svazovaly snopy.
Nakládání snopů. Snopy obilí byly poskládány do mandelů a naloženy na vůz, přes něj byl položen paúz a přivázán k vozu.
Žebriňák tažený kravami. Ve voze je položen dřevěný paúz – dřevěná tyč sloužící k zatížení a svázání fůry obilí nebo sena.
Mlýny a mletí obilí. Při Veličce a jejích přítocích stálo od Lipova až po Novou Lhotu několik vodních mlýnů. Většinou na krajích obcí nebo na samotách. Nad Javorníkem to byl Kománkův mlýn a Petruchův mlýn, ještě dále směrem k Suchovským mlýnům a Nové Lhotě vyráběla valcha postavená v roce 1885 v Podhájských mlýnech vlněné sukno. Sukno bylo využíváno k šití mužských halen, nohavic a kabátů. Některé mlýny pracovaly ještě za druhé světové války. Valcha měla potíže se zajišťováním náhradních dílů i s nedostatkem materiálu ke zpracování. Její činnost byla ukončena na přímý zákaz německých úřadů v roce 1942.
Mlácení obilí. Mlácení byla velmi těžká práce, ale běžně ji musely zastat i ženy, stejně jako orbu.
Sklizeň konopí. Téměř každý hospodář pěstoval u domu konopí. Konopné semeno bylo sázeno hustě a mělce. Při sklizni se vzrostlá rostlina vytrhávala ručně ze země a vázala do malých svazků – snopků. Ty se před dalším zpracováním nechaly usušit při stěnách nebo plotech. Pěstování konopí zaniklo na Horňácku po roce 1945. Bylo výchozí surovinou pro tkaní konopného plátna z něhož byly šity součástky ženského i mužského kroje. U žen především základní část kroje přes který se oblékají další.
Máčení a zpracování konopí. Usušené snopky konopí byly svázány do větších otýpek a máčely se při potoce v tzv. močidlech, což byly malé tůňky, často uměle vytvořené, do kterých bylo nutné konopí celé ponořit, upevnit a zatížit kameny nebo blátem, aby nebylo odplaveno větší vodou. Doba máčení se pohybovala podle počasí od několika dní do dvou týdnů. Po ukončení se rostliny propraly ve vodě a odvezly v otýpkách domů ke zpracování. Doma bylo konopí znovu důkladně vysušeno. Nejdříve se suché rostliny začaly lámat na tzv. łámce, což byla jednoduchá dřevěná koza se dvěma pevnými deskami a třetí deskou pohyblivou, která při zvedání a spouštění dolů mezi dvě desky pevné stonky lámala. Při lámání se jednotlivé stonky protřepáváním zbavovaly suchých zbytků stonků – pazdeří. Po lámání následovalo tření na tzv. patírce. Bylo založeno na podobném principu, ale patírka měla tři pevné desky a na pohyblivé části dvě. Na závěr bylo vlákno pročištěno česáním na tzv. hachli, což byla podlouhlá pevná dřevěná deska osázená v zakulaceném středu silnými dlouhými železnými hřeby.
Sklizeň a zpracování makovic. Mák byl v minulosti velmi rozšířenou plodinou. Dodnes se používá na posypávání různých vdolků, bálešů, pěr, gulí, lévanců, patentů nebo osúchů (placky tenčí než báleše dělané rovněž přímo na plotně, vyrobené jenom z mouky, vody a soli). Odvar z makovic byl podáván starým lidem, kteří nemohli spát nebo dětem, které spát nechtěly...
Mísení chlebového těsta. Těsto na chleba se zpracovávalo dřevěnou kopistí dlouhou až 150 centimetrů v díži. K jeho přípravě byl využíván kvásek uschovaný od předchozího pečení a přeosívaná mouka. Někdy dva druhy mouky napůl, podle toho jaký chleba chtěla hospodyně upéct. Před samotným pečením se nechávalo těsto dokynout v kulatých slaměných ošatkách. Současně se dělal oheň v peci. Po jejím vytopení byl vymeten popel a dovnitř nasázeny dřevěnou lopatou nakynuté bochníky, pomazané dlaní namočenou v kyšce. Vždy se peklo více bochníků, které vydržely i několik týdnů. Pečení trvalo více než dvě hodiny, když bylo v peci místo, přidávaly se do přední části k upečení i buchty. (Pozn.: Popel byl využíván při praní prádla.)
Kování krav. Pokud byl dobytek používán k tahu, bylo nutno jej podkovat, aby se zvýšila jeho tažná síla. Na rozdíl od koní se koval za studena, podkovy se lišily od koňských, byly menší a byly dvě. Protože hovězí dobytek nezvedne nohu ke kováři, bylo potřeba krávu nebo vola před kutím za pomoci zvedáku zvednout ze země. Podkováři se starali i o úpravu paznehtů skotu.
Zápřah krav při orbě. Krávy byly někdy zapřahány za sebou, někdy se zapřahaly vedle sebe, stejně jako koně.
Máchání a přepírání prádla. Prádlo se pralo a máchalo v potoce. Po vymáchání jej pradlena položila na šikmý rovný kámen a dřevěným pístem do prádla bušila. Kameni se říkalo peráč. Když nebyl kámen po ruce, používaly ženy masívní dřevěnou lavici s kratšíma předníma nohama.
